V Japonsku existovaloněkolik stylů keramiky, které nebyly vystaveny dominantnímu vlivu čínského hrnčířství. Jedním z příkladů je styl ručně vyráběných hrnců s motivy proužků v období Džómon(10 000-400 př.n.l.). Totéž platí i prosošky známé jako „haniwa“(hliněné kruhy) náležející do období Mohylové kultury.
Buddhistický mnich Toshiró Kató zvaný Shirózaemon se po studiu keramických technik v číně vrátil v roce 1227 zpět do Japonska. Jeho výzkum vedl ke vzniku dlouhých tunelových vlnitých pecí „anagama“, budovaných na svazích kopců. Sloužily k napodobování hrnčířských glazur období Sung. Společnost také přijala čínské náboženství, čchan-buddhismus, které se objevilo kolem roku 1200 jako zen-buddhismus.
Jako součást zenového hledání osvícení se v čajových domech vyvinul velmi ritualizovaný čajový obřad. To bylo doprovázeno poptávkou a zvýšením cen čajové keramiky a keramiky chatto, čajových krabiček, mís, nádob, květináčů a čajových misek, které vyjadřovaly charakter tvůrce a vyráběly se s řadou rozličných povrchů.
Jedna hrnčířská rodina, Horijiro, pocházející z 16. století, která uspokojovala poptávku i po další generace, použila jako první v roce 1598 techniku, která zahrnovala vyjmutí chatto z malých, do ruda rozpálených pecí, čímž se vytvořily praskliny a trhliny na povrchu. Japonské slovo „raku“ přiřčené této tecnice, které se překládá jako potěšení (radost, užívání), má původ v otisku soukromé pečeti japonského panovníka Hidejoši. Otisk byl předán Chorijirovi a následně se razil na spodek všech chatto vyrobených jeho rodinou.
