První glazury se rozvíjely kolem roku 4000 př.n.l. v Egyptě nebo v Mezopotámii. Fajáns, částo také zvaná egyptská pasta, která se používala pro vytvoření modrého nebo zeleného lemování, se získávala z přirozeně se vyskytujícího kamene, uhličitanu sodného. Ten obsahoval rozpustný sodík a po vysušení předmětu zanechal tenkou vrstvu křemene, který vytvořil glazurovaný povrch. Kolem roku 1600 př.n.l.se glazurování dále rozvíjelo až po zdobení nádob, sošek a dlaždic. Efekt lesklého glazurování se později používal i pro imitaci kovů.
Omezení stanovené Koránem, které vylučuje vypodobnění lidských postav v mešitách, podnítilo vznik charakteristických květinových motivů, geometrického a stylizovaného kaligrafického designu na keramických dlaždicích. Bohatá dekorace v arabeskovém stylu zdobila mešity a paláce po celém islámském světě. S invazí Maurů do Španělska pronikla do Evropy rozvinutá znalost glazur a lesků, která tento kontinent obohatila.
