Řecká mytologie nám opět připomíná důležitost hrnčířské hlíny. Trojská Helena svými prsy zformovala první keramický pohár na víno a bohyně Athéna, patronka řeckých hrnčířů, vytvořila kameninový hrnec. Kultury po celém Středozemí zavedly klasický styl, který tvořil část tradic Západu a stanovil měřítko pro domestikované tvary a sochařské práce.
Hrnčíři starověké Kréty vyráběli elegantní nádoby, při jejichž zdobení se inspirovali přirozeností nápaditého prostorového uspořádání. Pestrobarevná barviva, nanášená po vypálení výrobku, zobrazovala například palmy, chobotnice, delfíny a mušle. Raná krétská šlechta žila luxusním životem ve velkých palácích s chladnými podzemními místnostmi. Obilí a olej se skladovaly ve velkých nádobách, které byly nalezeny na ostrově Knóssos a které se datují přibližně od roku 1450 př.n.l. Tzv. „pithoi“ byly a dosud jsou tvořeny šesti širokými pruhy nanesených spirál zčásti ručně stlačených dohromady pro zesílení spojů a zčásti vytáčených na dřevěných otočných deskách.
Řečtí hrnčíři také vyráběli urny zdobené stylizovanými geometrickými vzory. Počáteční formy uren se postupně vytříbily v klasické půvabné tvary, které shromažd´ovali bohati Řekové a Italové, jako například olejové láhve nebo amfory, mělké poháry na vysoké stopce určené k pití vína, známé jako starořecké kylixy, a džbány na nalévání vína a vody – oinochoe. Postavy z příběhů a mytologické scény se malovaly krevelovým páskem, který se při vypalování se sníženou teplotou přeměnil na leskle černý. Do pásku se ostrým předmětem rýhovaly jemné linky (sgrafita). Athénští hrnčíři kolem roku 525 př.n.l. nahradili tento styl kresbami okolo postav, známými pod názvem „reserve ware“.
Římské hrnčířství, termín, který popisuje zboží vyrobené v oblastech pod římskou nadvládou, se rozvíjelo od raných prací klasického světa a představuje charakteristické vytlačované červené kameninové výrobky pro domácnost zdobené reliéfy, jako například lampy a mísy. Vystouplé zdobení se vytlačovalo z otištěných nebo vyřezávaných negativních forem točených na hrnčířském kruhu. Pokrývalo se jemnoupráškovou hmotou známou jako „terra sigilata“, která se při nižších teplotách vypalování zbarvovala do černa a při oxidaci byla sytě červená. Lesklý povrch vznikal z jemných částeček hlíny a z materiálu podobného slídě, který se vyskytoval v hlíně a používal se pro vytvoření licí hmoty.
Ve druhém století našeho letopočtu zavedli Římané do Británie neglazované, rýhované, proužkem zdobené výrobky nazývané „castor ware“. Silné linky se rýhovaly nad nebo pod vrstvou zakrývající licí hmotu, čímž se vytvořily reliéfové scény zobrazující hrdinská témata, například lovy nebo zápasy gladiátorů. Tato technika byla později znovu objevena s vývojem pozdně středověkého rýhovaného zboží v Británii.
Rozvoj islámských technik olovnatých a cínových glazur a listrového zdobení zavedeného s příchodem Maurů v roce 700 n.l. dosáhl vrcholu dokonalosti ve Španělsku počátkem 13. století. Kombinací vlivu křest´anství a nových možností v používání barev a díky dovozu kobaltu se poté vyvinul španělský styl, který charakterizují hispánsko-maurské výrobky tohoto období. Ušlechtilé tvary, které se energicky a často hustě zdobily, se projevily na lékárnických nádobách, mískách, vázách a terinách. Velice se cenily a v 15. století byly po celé Evropě velmi žádané. Zejména italská šlechta byla tímto zdobeným zbožím velmi nadšená a s růstem poptávky vznikaly imitace vytvářené italskými hrnčíři, oživené renesancí klasických kulturních myšlenek a vkusu. Přibližně v 16. století si italští hrnčíři podmanili veškerý evropský trh.
