Ačkoliv se po průmyslové revoluci objevily, zejména ve Skandinávii, pokusy o kombinaci technické dokonalosti a krásy, oba přístupy zůstaly i nadále odděleny. V prudké reakci na další extrémní rozdělení práce se syvinulo ruční „umělecké hrnčířství“. Prvním umělcem a studiovým hrnčířem se stal Francouz Theodore deck, který zahájil výrobu porcelánu s redukovanou „flambé“ glazurou.
Kolem roku 1900 vzrostl trend uměleckého hrnčířství v Evropě a ve Spojených státech a koncem století vzniklo hnutí Umění a řemesla. Úsilí a záměry zekladatele Williama Morrise vedly k revitalizaci průmyslového umění v designu. Běžná kamenina a kamenina se solnou glazurou se staly hlavní myšlenkou. Umělci, jako například bratři Martinové, vytvořili nádherné práce se solnými glazurami a s volnými, japonským způsobem zdobenými motivy květin a zvířat a později se známými, groteskně vyhlížejícími obrazy ptáků. William de Morgen maloval kameninu modrými a zelenými perskými barvami a zdobil ji listrováním.
Evropské umělecké styly získaly odezvu ve Spojených státech a práce byly často prezentovány na mezinárodních výstavách, z nichž se vystavovatelé vraceli s novými nápady. William Grueby vytvořil přírodní formy s matnou glazurou a Alsop Robineau z Adelaide používal vyřezávání a krystalické glazury s vysokou teplotou vypalování. Mnoho dalších umělců sledovalo nové směry uměleckého hrnčířství, a dali tak vzniknout obohacené keramické kultuře, která, i navzdory přerušení druhou světovou válkou, pokračovala znovu po roce 1950.
V Británii trvalo první období studiové keramiky od roku 1920 do poloviny 50.let. Během této doby probíhal boj o myšlenky keramického umění mezi dvěma tábory: jedni následovali Williama Staitea Murrayho, který uznával hrnčířskou hlínu jako materiál krásného umění, druzí se přikláněli k Bernardu Howellu Leachovi, jenž zavedl filozofii „krásného s užitečným“, založenou na „ryzím“hrnčířství z období čínské dynastie Sung, kombinovanou s anglickou rýhovanou keramikou z doby před průmyslovou revolucí. Myšlení Leacheho tradicionalistů převládlo v krizi třicátých let a obdařilo svět keramiky estetickou filozofií nového pohledu na hrnčířské výrobky a utlumilo nadšení Murrayho přívrženců pro tvar, barvu a abstraktní projev.
V polovině 50.let získal abstraktní projev svěží impulz v podobě estetických schopností tří válečných emigrantů z Evropy- Lucie rieové, Hanse Copera a Ruth Duckworthové. Díla Lucie riové byla ovlivněna římským hrnčířstvím a progresivní architekturou. Hanse Copera ovlivnilo primitivní umění a sochařské práce Jeana Arpa, Constantina Brancusiho a Alberta Giacomettiho. Ruth Duckworthová naopak uplatňovala organickou formu. Tito tři hrnčíři položili základy pro vývoj studiové keramiky do rozmanitosti a originálnosti forem, s nimiž se můžeme dnes setkat.
