Photo from“The Complete Potter“, 2003.
Keramika se obvykle dělí do tří hlavních kategorií-na hrnčinu, kameninu a porcelán-podle použité keramické hmoty a glazury a podle výšky vypalovací teploty. Řada keramiků také používá tyto kategorie k popisu barvy či zpracovatelnosti hlíny, ale ve skutečnosti by měly označovat vlastnosti vypálených výrobků.
A aby to bylo ještě složitější, vysokotavitelné jíly je možné vypalovat i při nižších teplotách. Kupříkladu kameninový jíl s přídavkem šamotu lze vypalovat technikou raku při teplotě 1000 °C místo 1200 až 1300 °C, při nichž se kamenina běžně vypaluje. Výsledek však není možné nikdy nazvat skutečnou kameninou, protože částice se ve střepu neroztaví a pevnost po výpalu není stejná jako u pravé kameniny.
Kate Schuricht-photo Stephen Brayne
Hrnčinu zhotovují lidé již od raných dob. Skladovací nádoby do kuchyně, na mléko, hrnce na vaří, talíře na servírování hotového jídla, láhve a džbány na víno a pivo se uplatňují v každodenním životě. Těmto ručně vytvářeným, jednoduchým výrobkům se často říká lidová keramika (hrnčina).
Terakota
Květináče hřejivé oranžovočervené barvy, jež krášlí zahrady a domy, většina lidí dobře zná. Červená hlína, z níž jsou zhotoveny, je nejběžnější hrnčířskou hlínou. Vyrábí se z ní široká škála produktů, včetně cíhel, kanalizačních trubek a střešních tašek. Terakota znamená v italštině “pálená hlína”. Po vypálení je poměrně měkká a porézní. Červenou barvu jí propůjčuje oxid železitý přítomný v keramické hmotě a čím je jeho podíl větší, tím je barva sytější. Obsah oxidu železitého rovněž přispívá k nízké vypalovací teplotě, která je nutná ke slinutí střepu.
Hans Coper-photo Stephen Brayne
Kameninové hmoty sestávají ze směsi jílů, minerálů a písku nebo šamotu. Vypálením na vysokou teplotu se zvýší hutnost a hmotnost střepu, takže připomíná kámen(odtud název). Díky trvanlivosti, pevnosti a malé nasákavosti (pod 5 procent) je kamenina ideálním materiálem pro výrobu užitkové keramiky a kusů určených k venkovnímu použití.
Jemný kameninový jíl se výborně hodí pro funkční předměty, například džbány, talíře a mísy, protože jeho částice při vysokých teplotách slinou a vznikne hutný, nenasákavý střep. Ač kamenina mívá krásnou přirozenou barvu, užitkové předměty obvykle z hygienických důvodů vyžadují glazuru. Hrubý kameninový jíl obsahuje navíc písek či šamot pro zvýšení pevnosti a je nejvhodnějším materiálem pro keramické plastiky.
Kate Schuricht-photo Stephen Brayne
Porcelán máobvykle bílý střep, který ve slabé vrstvě krásně prosvítá, a jemnou strukturu. Typická porcelánová hmota se vypaluje při teplotách převyšujících 1280 °C, aby obdržela charakteristickou bělost a hutnost. Vypálený porcelán se vyznačuje velkou pevností a je neobyčejně odolný. Právě díky těmto vlastnostem se používá v průmyslu k výrobě izolátorů a nádob odolných vůči kyselinám.
Porcelánové hmoty jsou nejméně plastické a nejhůře se vytáčejí a ručně modelují. Záleží ovšem na době odležení (čím starší, tím lepší). Jsou náchylné na dobu zpracování, nebot´rozdíl mezi příliš měkkou a příliš vysušenou hmotou je nepatrný. S nevypáleným porcelánem je třeba vzhledem k jeho křehkosti zacházet opatrně. Před pálením také vyžaduje pečlivou přípravu, jinak se může snadno zdeformovat a popraskat. Vzhledem k těmto potížím slouží porcelán jen zřídka k ruční výrobě užitkové keramiky. Většího využití se mu dostává při vytváření jednotlivých kusů nebo při lití do forem. Navzdory všem těmto zjevným problémům však mnoho keramiků s porcelánem pracuje a dosahuje vynikajících výsledků.
Jeff Oestreich-photo Stephen Brayne
Výraz raku pochází z japonského slova pro “radost” či “požitek” a v současnosti se jím označuje určitá technika výroby keramiky. Ze všech vypalovacích metod je raku pravděpodobně nejpůsobivější a nejefektnější. Hodí se ale spíš pro dekorativní než pro užitkovou keramikou.
Lisa Hammond-photo Stephen Bravne
Kromě štětce a barev existuje ještě mnoho dalších způsobů výzdoby. Výbornou příležitost k experimentování nabízí už sama manipulace s hlínou-její natahování, ohýbání či rozvalování. Měkká, plastická hmota v rukou keramika reaguje na jakýkoli tlak. Nejstarší nídoby byly dekorovány jednoduchými otisky prstů a klacíků, což skýtalo překvapivou škálu možností. Korejští hrnčíři vyrábějící keramiku ongii používají vyřezávané dřevěné nástroje, jimiž vytlačují vzory do hlíny při jejím opracovávání do konečného tvaru. Japonští hrnčíří často využívají provázek či šňůrku omotanou kolem tyčky, kterou převalují po nádobě a vytvářejí tak nepřetržitý spirálový dekor.
Kate Schuricht-photo Stephen Brayne
Barvy a glazury jsou základní materiály pro řadu dekoračních technik. Keramické barvy se vyrábějí z oxidů, uhličitanů a dioxidů kovů smísených v různých poměrech, aby po vypálení poskytly rozmanité odstíny. Lze je aplikovat samotné na syrovy či přežahnutý střep nebo přidat ke glazurám a získat tak pestřejší paletu barev a tónů. Glazování je vlastně nanášení vodou rozředěných práškových surovin na povrch keramiky.
